Martinkou na Gerlach

Je sobota 6.7., něco po třetí hodině ranní. Sedím schlíple spolu s ostatními na verandě Slezského domu, sleduju, jak mi do ešusu s ovesnou kaší sem tam spadne dešťová kapka a snažím sám sebe donutit něco sníst. Zvládnu pár lžic a stejný boj následuje při pohledu na hrnek s chladnoucím čajem. Při tom všem po očku pozoruji tmavou oblohu po které se honí nezřetelné mraky a dumám nad tím, jestli dnes opravdu vyrazíme. V plánu totiž výstup Martinkou na Gerlachovský štít a dnes je jediná možnost – loni jsme se podívali do křišťálové koule a los padnul na tento prodloužený víkend. V pátek výstup na chatu, přenocovat na turistické cimře, pokusit se o výstup a v neděli domů.

Nakonec útrpně dojím kaši ve čtyři ráno vyrážíme po zelené a po hodině a půl už se do nás opírá vítr na Polském hřebeni odkud je vidět naše cesta v celé své kráse a monumentálnosti. Čtyři štíty se před námi v ranním světle tyčí jako monstrózní zuby o které se rozráží těžké mraky. Z našeho místa vypadá cesta skoro nemožně a na klidu nedodávají ani těžké mraky, které co chvíli některý ze štítů před námi zahalí. S trochu těžkým srdcem na sebe natahuju sedák a následuju Honzu s Pepou, kteří se na čele skupiny vydali hledat cestu vpřed.

 

Cesta na Velický štít je ještě relativně jasná a vrchol Velického štítu se snadno pozná díky slanění, nicméně za Velickým štítem už je to s orientací těžší, pořád se leze nahoru a dolů a člověk nevím, jestli tahle halda kamenů je už vrchol věžičky a nebo je to jen další halda kamenů. A tak postupujeme vpřed nejsnazší cestou, sem tam podle kamených mužíků, sem tam podle škrábanců od maček.

Krátce před polednem sedíme v Tetmajerově sedle a sledujeme skupinku turistů s průvodcem před námi, jak zdolávají poslední vzdušnou pasáž ze sedla na vrchol Gerlachovského štítu. I když cesta vypadá obtížně, je to nakonec celkem lehký a rychlý výšvih za kterým už zbývá jen poslední hřebínek a jsme na vrcholu! Dokonce i počasí nám přeje, opírá se do nás sluníčko a otvírají se nám krásné pohledy na celé Tatry.

 

Po chvíli na povinné vrcholové foto a svačinu následuje cesta dolů, která je stejně, ne-li ještě více obtížná než výstup. Sestupujeme zasněženou Batizovskou próbou s několika těžkými úseky a já jelikož sestupy nepatří mezi mé nejoblíbenější koníčky v horách, pomalu nabírám spoždění. Naštěstí pro mě s sebou máme lana, takže nejzáludnější úseky proslaňujeme a po třech hodinách jsme na dohled Batizovskému plesu, odkud je to ke Slezskému domu ještě skoro dvě hodiny cesty. Poslední metry k chatě si už pořádně nepamatuju, šlo už pouze o to dojít a dát si konečně teplou polévku – přeci jen tohle pro mě byl asi nejnáročnější trek, který sem zatím v horách podnikl.

Na nohách jsme byli 17 hodin, přelezli čtyři štíty, i přes ranní dramatické počasí si užili slunce na vrcholu, parádní výhledy a hlavně jsme se všichni bez úrazu a ve zdraví vrátili zpět na chatu. Celý tenhle podnik byl pro mě – a doufám, že i pro ostatní – nezapomenutelný a plný nových zkušeností a jsem rád, že jsem se do něj pustil – i přes všechny ty puchýře, které se večer po vyzutí pohorek objevily 🙂 

Napsat komentář