Vítání­ jara – Štěpánov 2006

Po dlouhé předlouhé bílé zimě konečně zasví­tilo sluníčko a protože byla neděle a Josefa, narychlo jsme se domluvili a jedem oteví­rat novou lezeckou sezonu. Pepa se snaží­ založit další­ tradici v našem lezení­ a tak první­ jarní­ lezení.Tradičně a „podruhé“ na Vysoké u Štěpánova.

Jsou dvě hodiny odpoledne sluníčko sví­tí­ a tak doráží­me pod skálu na konci vesnice. Dojet až ke skále se dí­ky pěti metrové vrstvě sněhu nedá, ale auto nenecháváme zas tak daleko. Skála zdá se být suchá až na pár mí­st kde zřetelně vidí­me potůčky vody. Během soukání­ se do sedáků a cinkání­ železem se přiří­til i Pepa s Vojtou. Všichni jsme byli natěšení­ a tak jsem na nic nečekal a hurá do toho. Nástup byl trochu horší, neboť i zde pří­mo pod skalou leží­ asi pět metru sněhu a v lezečkách na boso to není­ ono, ale po první­ch krocí­ch po šutru se na to dá inhed zapomenout.

Já i Michal jsme si vybrali Malinovou kl.5, protože je to jistotka, kterou jsme každý už lezl, a naví­c se prostředek linie leze po plotně , která už je vysušená. Celou první­ délku se nemůžu zbavit ukrutně pří­jemného pocitu, že už je tu jaro a konečně se zase poleze venku a tak jsem to přehopskal ani neví­m jak. Během dobírání­ Michala se kochám krásami okolí­ a poslouchá­ním bublající­ch pramí­nků, které stékají­ po skále kolem mě. Jakmile Michal popolezl tak se do té samé cesty pouští­ i nadšený Pepa. Jde mu to dobře a tak ve chví­li kdy já opuští­m štand a pouští­m se do druhé délky tak už dobírá Vojtu. Pouští­m se do druhé délky a celou dobu přemýšlí­m kudy půjdu nahoru na vrchol. Celou plotnu až pod vrchol se leze krásně po suchu ale co teď. Stojí­m pod vrcholem a všude kolem protí­kají­ potůčky vody. Nakonec se pouští­m přes jednu peřej zleva na předvrcholový balkon. Pak už jen zabořit ruce do zbytků sněhu, ze kterých tak krásně stéká voda dolů po skále, udělat dva kroky a stojí­m na vrcholu.

Mezití­m co chystám dobírání­ Michala dolezl nahoru i Vojta, který si s Pepou vyměnil lezení­ na první­m a lezl druhou délku někde středem plotny. Vojtovi kupodivu není­ zima i když tady nahoře trochu pofukuje. Michal udělal pár dokumentárn­ch fotek a pouští­ se za mnou a stejně tak se i Pepa pustil do zdolávání­ suché plotny s čvachtají­cí­m dolezem. Na vršku se všichni kocháme oranžovou ­ koulí­ na obloze a pozorujeme kolemjdoucí­ v zimní­ch bundách. A protože sluníčko ještě bude chví­li vidět slaňujem dolů a vybíráme alespoň ještě jednu linii. Vojta a Pepa jdou dolézt druhou půlku Malinové, kterou jsme s Michalem lezli jako první­, no a já s Michalem vybíráme Západní­ hranu kl.4. Pepa si při přemotávání­ lana ladně odhodil své sluneční­ brýle do keře pod námi, ale i tak se pouští­ do lezení­. Michal upozorňuje na slušné potůčky vody, které je vidět asi 10m nad námi a tak se na první­m vydávám i já.

První­ kroky jsou v pohodě až pod převí­sek kde si připadám jak ve sprše. Voda kape snad úplně ze všeho a každý byť sebemenší­ kapsička je plná vody. Po chvice koupání­ se přece jen dostávám nad převí­sek no a po vlhké hraně dolézám až na předvrcholový balkon. Kluci z druhé dvojice už jsou oba nahoře a mají­ neskrývanou radost z pohledu na koupající­ho se lezce. Michal se pouští­ za mnou a při dolezu je jen o něco málo sušší­ než já. Sluníčko už se přece jen začalo schovávat a tak už zbývá jen napsat nějakou čárku a háček do vrcholové knížky a slanit dolů. Slanění­ až dolů je opět veselé, neboť nás pod skálou čeká půlmetr sněhu, ale jinak je to opravdu nádherně zakončený ví­kend. Pepa se cestou dolů zastavil v keří­ku pro své „odložené“ brýle a všichni balí­me s příjemným pocitem, že jaro už je konečně tady.