Zimní Pasecké skály

Po delší­m období­ lezení­ pouze na stěně jsme se já, Pepa a Vojta dohodli na lezení­ venku. Sluníčko sví­tilo a teplota byla ideání­ a tak jsme vyrazili na Paseky. To, že budou asi zasněžené jsme očekávali, ale toho sněhu bylo trochu ví­c. Ovšem když už jsme tu byli, tak se nám jen tak zpátky nechtělo. Našli jsme kus stěny na Pecnu, která byla „suchá“ a zkoušeli jsme bouldrovat.


Kolem nás procházeli vyděšení­ běžkaři, které udivovali naše bosé nohy nacpané v lezečkách a ve sněhu po kolena. Vojta naznal, že tohle pro něho není­ a tak se ani nepokoušel. No alespoň poří­dil nějaké fotky a video.

Vzhledem k tomu, že nohy a prsty na nohách kupodivu promrzaly rychle, a my neměly pod sebe nic jiného než jeden kus igelitu v nástupu, byly jsme nuceni toho brzo nechat. Šli jsme si tedy alespoň prohlé­dnout okolí­ z vyhlí­dky. Krásná, romantická, kyčovitá, zasněžená, prostě Vysočina. A k tomu desítky lidí­ pobí­hající­ch v bílé stopě.

 

Po vytvoření­ několika záběrů jsme se po zadku sklouzli dolů a padlo rozhodnutí­, že někde se tu snad přece musí­ dát lézt. Obhlíželi jsme všechno a nakonec jsme skončili na stěně Pernštejn. Byla opravdu „nejsušší­“ a sněhu pod ní­ bylo taky tak akorát. Po zhlé­dnutí­ situace a prohlí­dnutí­ směru cesty nahoru jsme na sebe nasoukali sedáky a začali cinkat matrošem. Lezečky nám sice trochu ztvrdly, ale po nazutí­ začaly zase rozmrzat. Dohoda byla aspoň někam nahoru kde se dá protáhnout lano. Klukům se na první­m „opět“ nechtělo a tak sem vyrazil. Cesta Orlí­ perč (4+) je určitě normálně lezitelná, ale mě to připadlo hrozný. Ruce přimrzaly, botky nedržely a naví­c každá kapsa, která by brala byla zasněžená.

 

No ale po pár odsednutí­ sem se přece jen doplazil pod stropí­k a Pepa mě mohl spustit. Nohy jsem necí­til, ale byl sem rád, že jsem se tam dohrabal. Jelikož Vojta tuhnul, vypravil se na cestu ihned po mě. Po 107 pokusech nastoupit do cesty se mu to konečně podařilo. Ale z nástupu byl tak zmrzlej, že u první­ presky zavelel dolů a bylo. A tak do toho nalezl Pepa, kterej vydržel a dolezl nahoru a donesl tak veškerej matroš. Když už tam bylo lano tak jsme s Pepou ještě něco zkusily, ale ono to fakt nešlo.

 

Takže jsme to po asi 2hod zabalili a jeli jsme domů. V autě mě začaly rozmrzat i prsty na nohou a tak jsme mohli zhodnotit tuhle výpravu jako ucházející­. Příště zkusí­me nějaké jiné skalky, protože zimní­ Paseky nejsou úplně to pravé ořechové.