rucelogo

BYSTŘICE NAD PERNŠTEJNEM                   

SCLOGIN

Orlí stezka - pokus první

"Peťo, chceme jet na Orlí stezku a máme v autě jedno místo. Nechceš se přidat? Vyrážíme příští pátek," zeptala se mě Jana jedno čtvrteční odpoledne v autě cestou do Víru.

"Orlí stezka? Co to je?"

"Ále, taková jedna ferratka v Tatrách," odpovídá mi pohotově Pepa.

"A dám to?"

"Jasně, bude to procházka, taková normální turistika po červené, občas nějakej řetízek," uklidňuje mě Pepa.

"Když to dám já s Pepou, s našima bolavýma zádama, tak ty určitě taky," dodává Jana.

"No, nevím, hned další úterý vyrážím na Brentu....ale tak aspoň si trochu prošlápnu nový pohorky....tak jo, jedu!"

Večer u počítače koukám, na co jsem to vlastně kývnul: 

Orlí stezka (Orla Perć) je asi nejnáročnější, ale také nejkrásnější hřebenovkou v Tatrách. Hřebenová túra samotná je dlouhá 4.5 kilometru, začíná v sedle Zawrat, končí v sedle Krzyżne, zabere asi 6 hodin a převýšení je slušných 1100 metrů. Při započítání nástupu a sestupu z hřebenu je pak převýšení něco málo přes 2000 metrů. Projití celé trasy je možné jen díky dvěma žebříkům a hromadě řetězů a stupadel. 

Pomalu mi dochází, že to asi úplně "normální turistika po červené" nebude, ale co, jednou jsem kývl, přece neuteču.

V předvečer odjezdu přichází zpráva, které se bojí snad každý - předpověď není příznivá, déšť nás nemine.

"Pojedeme? Mokrá stezka není žádná sranda," ptá se Lenka, připravena rušit rezervaci na chatě.

"Pojedem, půjde to bokem!" přesvědčuje nás Pepa.

"Jasně, to by bylo, aby počasí nebylo. Vemu o flašku rumu víc," dodávám s předstíraným hrdinstvím. Jana to nechává na nás, takže je rozhodnuto - jedeme!

V pátek ráno vyrážíme směr Český Těšín - Bílsko-Bělá - Nowy Targ - Zakopane, až po nekonečné a úmorné jízdě dorážíme na parkoviště v Kuźnici. Jsme tu proti plánu pozdě, ale na chatě nám naštěstí podrží zamluvené postele. Nahazujeme batohy a po žluté turistické značce vyrážíme do kopce směr Przełęcz między Kopami. Panuje krásné počasí, nikde ani mráček a v nás pomalu roste optimismus.

Po chvíli pochodu se k nám přiřítí nadšený polský turista, strká nám skoro až pod nos displej zrcadlovky, na kterém svítí fotka medvěda. "Balu, balu naturalny!" vysvětluje nám pro případ, že bychom nevěděli, co na fotce je a hůlkami máchá směrem do kopce, kam míříme. My tak úplně nadšení z možného setkání s medvědem nesdílíme, ale nakonec na stezce potkáváme jen turisty mířící dolů do Kuźnice.

Od rozcestníku pokračujeme dále po modré, směr Schronisko Murowaniec, které se má stát tento víkend naším domovem. Na chatu dorážíme v dobré náladě, kocháme se výhledy na kopečky, do jejichž zdolání se máme zítra pustit. Večeře, pár loků rumu na zdar zítřejší túry a mizíme do postele.

Ráno se budíme okolo šesté a pohled z okna nás vyvádí z optimismu. To azuro na obloze vypadá až moc šedě a zdá se, že něj padají drobné kapky.

"No co, no nic. Když už jsme tady...," Jana nás zapisuje do knihy túr, venku před chatou něco málo posnídáme, natočíme si vodu, navlékneme návleky a nepromokavé bundy a vyrážíme po černé značce na vrchol Svinica do výšky 2301 metrů. Pozvolná stezka se ve své poslední části mění na pořádný stoupák a objevují se první řetízky. Přes samé azuro na sebe občas nevidíme, kameny jsou kluzké, mrholení se střídá s deštěm. Na vrcholu Svinice vystřídá deprimované výrazy pětivteřinový úsměv pro vrcholovou fotku.

 

Rozhodujeme se co dál. Stejnou cestou se nám vracet nechce, zkusíme dojít alespoň do sedla Zawrat, ve kterém Orlí stezka oficiálně začíná.

 

Cesta je čím dál tím víc nepříjemná a kluzká, do sedla dorážíme oproti psanému času s velkým zpožděním. Pokračovat nemá cenu, to je jasné všem a tak ze sedla sestupujeme po modré směr Zmarzły Staw Gąsienicowy. Na půl kilometru sestupujeme po řetízcích a kramlích o 250 metrů níže, zatímco déšť nabírá na intenzitě. Po řetízcích stéká voda, která zatíká pod rukávy a do bot. Boty s vysokou obsázkou se mění v bazénky, do prstů svírajících železo se dává zima.

Konečně je nejhorší úsek za námi! Poslední hodina a půl zpět na chatu je relativně pohodová a při obcházení Czarneho Stawu Gąsienicoweho se dokonce najde i chvilka na kochání se krásnou tatranskou přírodou.

Před polednem dorážíme zpět na chatu, ze které vyráží první skupinky turistů na výlet, neboť přestává pršet a dělá se zase krásně. Počasí holt neporučíme. Svlékáme mokré oblečení, zahříváme se teplou sprchou, rumem a čokoládou, ochutnáváme místní kuchyni a libujeme si, že jsme to ve zdraví přežili. Vždyť to byl nakonec přeci jen krásný výlet!

 
 
V neděli je obloha zase jako vymetená, ale nedá se nic dělat, musíme dolů, v práci se bez nás prý neobejdou. Pro sestup volíme v Przełęczi między Kopami modrou značku, abychom se nevraceli stejnou cestou. Modrá stezka je daleko více kamenitá a ukrytá v lese, páteční cesta se mi líbila daleko víc. Na parkovišti v Kuźnici se shledáváme s autem a tak nám (bohužel) v odjezdu už nic nemůže zabránit.
 
Tak tedy nashledanou, Stezko, příští rok se potkáme zase. 
 
Nedělní výhledy
 
P.S.: Více fotek z našeho tatranského dobrodružství naleznete v galerii.

weby_banners

sponzori_banner